Perkusní nástroj ve tvaru bedny, má bohatou a fascinující historii, která sahá až do období otroctví v Peru. Jeho původ se datuje do 18. století, kdy afričtí otroci v pobřežních oblastech Peru hledali způsob, jak si zachovat svůj hudební odkaz, a přitom neprovokovat své pány. Cajon vznikl z jednoduchých dřevěných beden, které otroci používali jako náhradu za své tradiční bubny.
Vývoj a rozšíření:
Peruánský cajon: V Peru se cajon stal nedílnou součástí afro-peruánské hudby. Během 19. století se jeho popularita zvýšila a začal být používán v různých hudebních žánrech, včetně tradičního peruánského stylu zvaného "música criolla".
Kubánský vliv: Cajon se rozšířil i na Kubu, kde se stal součástí rumby a dalších tradičních kubánských tanců a písní. Kubánští hudebníci adaptovali cajon pro své vlastní hudební potřeby a přizpůsobili jeho hru různým stylům.
Moderní adaptace: V 70. letech 20. století se cajon stal populárním ve flamenco hudbě díky legendárnímu kytaristovi Paco de Lucía, který ho představil ve Španělsku. Od té doby se jeho používání rozšířilo do různých hudebních žánrů po celém světě, včetně jazzu, popu, rocku a dalších.
Konstrukce a hra:
Cajon je obvykle vyroben z tenkého dřeva nebo překližky. Hráč sedí na cajonu a tluče na přední desku (tzv. tapa), čímž vytváří různé zvuky podobné bubnům. Nástroj může být také vybaven strunami nebo zvonky uvnitř, které přidávají další zvukové efekty.
Současnost:
Dnes je cajon široce uznávaný a používán v různých hudebních stylech po celém světě. Je oblíbený pro svou přenosnost, jednoduchost a širokou škálu zvukových možností. Cajon se stal nedílnou součástí moderní perkusní hudby a je ceněn jak amatérskými, tak profesionálními hudebníky.
